Zajímavosti

WOODOO S PSYCHOLOGICKÝM VÝKLADEM NEVYSTAČÍ

Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá. Je to tak nebo to tak není? Na první pohled změť viny a trestu, která nepochopitelně dovoluje na jedné straně jedněm páchat téměř cokoli bez trestu, na druhé straně jiné trestat i za pouhou špatnou myšlenku. A tak se lidé orientují pokusem a omylem, kdy některým páchání zla prostě vyjde a druhým ne.

Obyvatelé zemí, ve kterých se dochovává stále živá tradice woodoo v tomto aspektu tolik nejasností nemají. Jestliže si přejí spáchat nějaké zlo, činí tak často za pomoci šamana. Ten jim obvykle podá i informace ohledně možné odplaty. Tamní řidiči například dobře vědí, že srazí-li někoho na silnici, pak i přesto, že nehodu nezavinili, mohou na ně pozůstalí, prostřednictvím šamana, uvalit trest. I zločiny se řeší pomocí těchto sil.  Krádež, znásilnění, vražda, vše spadá do kompetence kouzelníka. Pomocí symboliky nalezne viníka daleko rychleji a jistěji, než při provedení běžného pátrání. Nalezený viník pak nezapírá. Šaman mu oznámí formu trestu a čas, kdy ho stihne. Není zadržen. Tendence k útěku nemá, neboť ví, že před silou woodoo utéci nelze. Trest je veden kouzlem a to již bylo vysláno. Ve stanovený den viník buď zemře, nebo je naplněna jiná forma trestu.

Jde o skutečná kouzla nebo jde o profesionální provedení psychologické diagnostiky za použití sugesce? Je možné celé působení woodoo nazvat psychologií nebo zde působí i jiné síly? Pomocí sugesce, autosugesce i hypnózy dokážeme vysvětlit mnohé. Šaman například sezve celý kmen k sobě, zapálí rituální oheň, použije další magické prvky, rozhodí kameny. Využije symboliky vzniklé sestavy a jako dobrý psycholog odhalí viníka. Poté jakoby sešle kouzlo a viník se tímto nastaveným silným očekáváním zabije sám. Je tu však jeden háček. Kouzlo působí i na ty, kteří o přesné době a formě trestu nevědí, neboť nejsou přítomni, působí i na zvířata a na věci.

Bílí cestovatelé vědí, že si v určitých situacích musí dát pozor na své vlasy a nehty, mohly by být  použity proti nim. Pak tu máme i známou woodoo panenku, jejíž pomocí lze opravdu ublížit. Mnoho k pomstě odhodlaných lidí si však využití těchto praktik rozmyslí ve chvíli, kdy se více obeznámí se silami, které hodlají použít. Jejich vyvolání často nezůstává bez odplaty. Šamani a kouzelníci, na rozdíl od naší západní civilizace mají jasno. Zlo za zlo. Za zlo ještě větší. Vědí, že vyvolání zla a jeho poslání je snazší, než práce se silami dobra, neboť podobné přichází k podobnému. Velmi pečlivě proto váží, co si mohou dovolit. Manipulují s dobrem i zlem a jako hromosvod nesou následky za sebe i druhé. Postihne-li vesnici sucho či neúroda, často znají její původ. A pak tu je nespočet kouzelníků zla, ale to je již jiná kapitola.

ROSTLINY VNÍMAJÍCÍ, HODNOTÍCÍ, REAGUJÍCÍ

Rostliny reagují na svoje okolí. Indiáni a přírodní národy s nimi dokonce od pradávna komunikují. Pro vědce pak není tento fakt novinkou, popisují  předávání zpráv rostlin mezi sebou i s ostatními organizmy.

Mnoho pěstitelů si se svými rostlinami jaksi vnitřně rozumí. Zasadí strom, zalévají ho, občas se u něho zastaví a pohledem hodnotí jeho růst. A co víc, svou činností i pocity mu dávají najevo náklonnost. A strom opravdu roste jako z vody. Někdy se stane, že pěstitel zamýšlí nějakou rostlinu, pro její časté nemoci zrušit a občas se u ní s touto myšlenkou zastaví, když jde kolem ní. Zdá to se poněkud fantastické, ale po této úvaze rostlina, které se nedaří, dokáže vyprodukovat několik nových pupenů nebo plodů, jako by chtěla oznámit, že ještě může a žádala o trochu trpělivosti.

Téměř sedmdesát procent lidí je přesvědčeno o tom, že rostliny poznají jejich láskyplnou péči a hovoří s nimi nahlas či v myšlenkách. Mnozí jsou přesvědčeni, že za jejich pěstitelským úspěchem je právě ono láskyplné povídání. Jsou s rostlinami šťastni a rostliny jsou šťastné s nimi. Jsou rovněž i lidé, kteří doma květiny nemají. Rostliny je nezajímají a zeptáme-li se, zda někdy nějaké měli, často odpovídají, že se jim nedařilo a uschly. Zapátráme-li ještě hlouběji, zjistíme, že k rostlinám žádný vztah nemají. A tedy nejen z vody a světla je rostlina živa. Jsou skleníky, kde se rostlinám daří. Jen málo jich onemocní a usychá. V těchto pracují lidé, které práce s rostlinami naplňuje. A pak jsou skleníky, ve kterých se nedaří a nedaří.

Že tento postřeh má své opodstatnění naznačují další pokusy, které byly s rostlinami prováděny. Ve skleníku se například měřila teplota. Poté tam vešel člověk s mačetou, který začal květiny ničit. Teplota klesla. Přišel-li tam člověk, který rostlinám neubližoval, teplota zůstala stejná. Přišel.li do skleníku opět člověk, který před tím ubližoval a nyní již ne, teplota opět klesla. Rostliny si tedy pamatovaly. Další pokusy s použitím detektoru lži pak ukázaly, že rostliny reagují strachem na útok způsobený ohněm nebo i na náčiní na stříhání. Také se zjistilo, že je-li strom zbaven bolesti nějakým přírodním anestetikem, snese přesazování daleko lépe, než strom, který toto přesazení absolvuje bez umrtvení.

Rostliny se dokáží také navzájem varovat, vyskytnou-li se v jejich blízkosti býložravci. Jakmile začne být rostlina požírána, začne produkovat chemické látky, které se rychle šíří vzduchem a varují ostatní. Ty jsou pak schopny v sobě začít tvořit sloučeniny způsobující horší chuť nebo dokonce klopit listy, tvářit se jako suché a stát se tak hůře dostupnými oběťmi. Japonští a kalifornští výzkumníci objevili, že zelené organizmy se chemickými signály brání špatnému počasí nebo se upozorňují na přítomnost opylovačů.

Co se týká hudby, i ta se rostlin dotýká. Při hard-rocku prospívají daleko hůře, než pouští-li se jim klidná hudba. Ultrazvuk jim dělá dobře a podporuje jejich růst.

Jako lidé jsme si zvykli na zredukovanou komunikaci, při které spíše hlučíme, než něco dáváme a předáváme. A tak nám uniká, jak málo dosud víme více o opravdovém životě na této planetě.

PHOWA

Umírání a smrt je součástí našeho života. Součástí neoddělitelnou a situací, která bývá těžkou zkouškou, ale i školou pro všechny zúčastněné. Je velkou chybou našeho západního systému odsouvat tento závěrečný prvek života do ústraní a chovat se, jako by pro mladou a střední generaci neexistoval.

Dlouhodobá smrtelná nemoc dokáže vyčerpat rodiny a přátele do krajnosti. Ke škodě umírajících, kteří přes všechnu snahu a dobrou vůli zůstávají ve svém novém stavu opuštěni s dojmem nesdělitelného.

Tam, kde lidé berou umírání a smrt jako přirozenou součást života bez jakéhokoli tabu, není nutné zažívat přívaly emocí, lítosti, odsouzení a viny. Z tibetské tradice pochází cenná a účinná duchovní praktika, kterou stále častěji přejímá velký počet lidí i na západě, phowa – neboli přenos vědomí. Jde o aplikaci poznatků odvozených z poznání, že okamžik smrti je pro člověka nejdůležitějším okamžikem v jeho životě. Prostřednictvím duchovních cvičení se člověk jednak připravuje na vlastní smrt, jednak svoje nabyté schopnosti může použít i na pomoc umírajícím přátelům, příbuzným a rovněž i těm, kteří již zemřeli.

Prostí Tibeťané nemají příležitost věnovat se celý život studiu učení a mnoha různým praktikám. Jako my, tak i oni mají své rodinné závazky a svoji práci. Na ostatní jim již mnoho času nezbývá. Celý život v sobě však nesou velkou víru v učení. Proto, až jejich děti vyrostou a oni se přiblíží konci svého života, začnou se  učením a praktikám cele věnovat. Na západě se odchází do důchodu, v Tibetu tito lidé konečně mají čas vyhledat mistry a věnovat ho aktivnímu studiu a cvičením samotným. Často se rovněž odebírají na svoji duchovní pouť. Připravují se na vlastní smrt tak, aby v jejím okamžiku byli schopni přenést své vědomí a svůj nezrozený intelekt do vesmírného prostoru. Tedy jako na okamžik velké příležitosti.

O phowě se ví, že ji není potřeba cvičit celý život a že je vhodná pro všechny. Je známo, že v okamžiku smrti může člověk přenést své vědomí a nechá ho splynout s nekonečnou myslí Budhy. Tento úkon může provést sám, nebo ho za něho může provést mistr phowy a dokonce i dobrý znalec tohoto mechanizmu.

V době smrti záleží na dvou věcech. Jednak na všem, co jsme ve svém životě udělali a jednak na stavu v jakém se nachází naše vědomí. Totiž, i když jsme za svůj život nahromadili hodně záporné karmy a přesto dokážeme v okamžiku smrti opravdově změnit své srdce, ovlivníme naši budoucnost a svoji karmu proměníme. Smrt je chvíle, kdy se velmi snadno projeví naše dávno navyklé postoje a tendence, náš pravý charakter. Velmi se projeví i lpění na vlastním já a na fyzickém těle. Proč je tomu tak je nasnadě. Jsme zbaveni svého těla, své fyzické hmatatelné podstaty. Nemáme se o co opřít, o co se zachytit. Proto zemřeme-li v pozitivním duševním stavu, je pro nás další cesta přínosnější, než provází-li naši smrt rozrušení a ztráta sebeovládání. Poslední myšlenka i poslední emoce mají, podle Tibetských mistrů, velmi silný účinek na naši bezprostřední budoucnost. Po našem opuštění těla a zbavení opěrného bodu naší mysli, mohou cele zahltit naše vědomí. To je důvodem k tomu, aby v okamžiku umírání byla navozena atmosféra lásky, soucitu a oddanosti. V podstatě je jedno, které náboženství umírající vyznává. Všechna jsou pro něho dobrá. Jakkoli se to zdá být těžké, měl by se včas rozloučit se svými milovanými dětmi, přáteli a příbuznými. Předat svůj majetek tam, kam si přeje. Teprve takto osvobozen a klidný, vykročit vstříc své nové budoucnosti.

Cvičení umírání pro okamžik smrti je však i mocnou léčivou praxí pro živé. Člověk, který se osvobozuje od všech vazeb zde na zemi, má daleko větší možnosti být objektivním pozorovatelem a zklidnit svoji mysl..

PODSTATA – DUŠE Z POHLEDU FILOSOFŮ PŘED POTOPOU

Starodávná nauka o stěhování duší, metempsychóza, je částí uznávané vědy, která se k nám dostala jako střípky poznání posbírané po potopě světa. Její kořeny sahají do daleké minulosti ještě před potopu. Tam, kdesi v dávných dobách, v daleké minulosti, existoval pradávný komplex znalostí, dodnes zahalený závojem tajemství a času. Z těchto znalostí těžili učenci nového věku jako byl Platón, Aristoteles, Sokrates a další. Máme-li i my pocit jako oni, tedy že lidský život je cestou určenou k ukončení utrpení v jeho hmotné existenci, pocit, že nynější pokrok společnosti není schopen ani určen k odstranění tohoto utrpení, pak se podívejme na metempsychózu podrobněji.

Dávná filozofie pohlížela na duši jako na nesmrtelnou. Duše použije smrtelné tělo a po jeho opotřebování se přesune do těla dalšího. Lidského, zvířecího nebo těla rostliny, neboť i ty, podle této nauky, mají duši. V podstatě záleželo jen na kvalitách té které duše, kam se mohla a nebo také nemohla vtělit a kde směla a měla prožít další kus svého pozemského putování. Duše byla připisována i některým přírodním, avšak neživým objektům. Měly ji kameny, skály, řeky, moře. Za živé se navíc pokládaly i planety, Země i Slunce.

Toto učení je doposud rozšířené ve východních učeních jako je buddhismus, hinduismus. bráhmanismus. Podíváme-li se na hinduismus, který je považován za nejstarší náboženství světa a to ještě před jeho reformou v prvním století, kdy byl do něj zaveden kastovní systém, uvidíme obrovské množství bohů. Spatříme základ hinduistické víry a to zákon karmy. Tento karmický zákon říká, že každá duše žije vícekrát, přičemž tělo, do kterého se převtělí je určováno podle skutků v životě minulém.

Představa o stěhování a převtělování duší zemřelých je k nalezení i v západní kultuře. Například v keltském druidismu, orfismu, pythagoreismu, theosofii. I zde je východiskem prastará myšlenka o putování duší, myšlenka, že  příroda na Zemi i celý svět žije jediným celistvým životem. Je zde představa jedné světové duše, která je základem pro všechny tvory. Podle svého citu, se duše oděje do materiálního těla, v němž má jediný úkol. Má pochopit svoji podstatu. Aby se tak stalo, musí projít dlouhým poznáváním života v jeho různých podobách. K prozření u ní dochází výhradně skrze její osobní účast, osobní hodnocení a osobní volby. Poté duše musí absolvovat opět přímé osobní procítění výsledků svých vlastních skutků. Po nějaké době tak začíná chápat, kde je její opravdová cesta a tím se osvobozuje z koloběhu smrti a zrození. Je schopná návratu do svého prapůvodního stavu. Do stavu klidu a nečinnosti. Do spokojenosti, ve které vědomí obsahuje veškeré poznání, se kterým však není potřeba nijak manipulovat, neboť blaženost přináší nechtění.

V našem současném pojetí lze konstatovat, že metempsychóza nám pomáhá v základním poznání toho, co je pro nás dobré a co špatné. Výsledkem tohoto úhlu pohledu je i ekonomické zacházení s naší energií, kterou zbytečně ztrácíme našim neustálým srovnáváním, chtěním i odmítáním, kteréžto se manifestuje jako strach, závist, přitažlivost či odpor. Samozřejmě, že se s energií i vlastnostmi, které nechceme, dá pracovat i jinak, ale ty kořínky tam někam do dávnověku stále vedou.