Děti

I děti mohou mít své problémy. Ti z nás, kteří ještě nezapomněli na svoje dětství to dobře vědí. Těm, kteří již pozapomněli trochu připomeneme. Tedy, máte-li negativní emoce, věřte, že je mají i vaše děti. Nebo máte starosti a domníváte se, že děti jsou jich ušetřeny? Nejsou.

Starosti, emoce, nesoulad i strach ti naši malí však projevují tak nějak moc dětsky. Tak dětsky, že jim dospělí někdy nerozumí.

ŘEČ DĚTÍ

Existuje jedna zajímavá „řeč“, přesněji komunikace, úplně přesně metakomunikace. Ta, kterou s námi naše děti komunikují, když jim opravdu o něco jde. Když nám chtějí sdělit své základní potřeby. Když netouží, abychom se bavili jejich roztomilým dětským žargonem, ale potřebují abychom udělali to co právě teď nutně potřebují.

Například tří a půl letý chlapec nedokáže vyslovit souhlásku „L“. Místo ní používá souhlásku „J“. Sestra Lucinka je Jucinka, plíšek je pjíšek, lavička je javička. Matka navštívila dětskou lékařku, která ji odeslala na logopedii. Logopedii tedy navštěvují ale stále je to jogopedie. Při bližším seznámením se s rodinou je vidět, že otec je racionální dominantní typ a jeho představa řádu se hodně liší od představ jeho dětí. Snaží se řešit i dětské běžně nepřiměřené projevy. Jeho tresty jsou pak těmto projevům neúměrné zejména proto, že chlapec je, stejně jako otec, dominantní a trvá na svém názoru a postoji. Řekni klacek. „Kjacek“. Vyslovuje naprosto precizně. Jedno odpoledne jsme s dětmi na procházce. V trávě leží jakési zemědělské zařízení na orání. Hoch je z venkova a tedy zkusím využít příležitosti: „A tady, děti, podívejte se, co jsme našli: pjuh!“

„Jé, našli jsme pjuh!“ Opakují sborově děti, které něco podobného vidí poprvé. Projede mnou nepříjemný pocit, že je učím pěkné nesmysly. V té chvíli se však na mě chlapec podívá s výrazem neskrývaného opovržení a naprosto přesně pronese: „To je pluh přece…“ Hoch, který se v záměně písmenek nikdy nespletl a přesvědčil rodiče i odborníky. Bez jakéhokoli zásahu sám brzy usoudil, že nyní bude muset vynalézt něco jiného a vyměnil zpět „L“ za „J“.  Přestal chodit na logopedii. Prostor pro jiné formy jeho metakomunikace mu však zůstal. Co tenkrát svou záměnou písmenek vlastně říkal? Co chtěl? Co potřeboval?  Zamyslela jsem se nad překladem  a vyšly mi zhruba tyto dva výroky:  První: „Mámo, chci, aby ses mě zastala. Teď hned. Vím, že uslyší-li otec co říkám špatně, hned mě opraví a začne moje “L” s tebou řešit, ty se mě zastaneš. Alespoň na tuto krátkou chvíli.“ Druhý:  ”Tohle dělám úplně špatně, přesto si to mohu dělat jak chci a kdy chci a nic se mi nestane, zajímavé.”

Jak bude tento hoch komunikovat se svým okolím dál? Co bude dělat, když pozná, že svou metakomunikací dokáže ovládnout i chování svého otce? Chování sice pro něj nepříjemné, avšak jím řízené?

Matky přesně vědí, že narodí-li se jim dítě, nějakou dobu mu poskytují vše pokud možno ihned a to i na úkor ostatních členů rodiny. Dítě tak pociťuje okamžitý zájem a péči.

Jeden africký domorodý kmen projevuje lásku a péči dětem jen do devíti měsíců. Poté matky dítě striktně odstaví a odejmou mu svoji výhradní pozornost. Výzkum ukázal na značnou neurotizaci takto vychovávaných dětí. Podobnou, i když ne tak striktní zkušenost, někdy zažívá po několika měsících i dítě v našich podmínkách. Denní povinnosti dostávají svůj nový řád a naše rostoucí dítě nemá a nemůže mít vše okamžitě. A tady může být první začátek dětské metakomunikace s námi. Některé děti křičí, aby dostaly, co právě chtějí, ale někdy i proto, že je zrovna docela nuda a s maminkou se dá takhle docela i delší chvilku “hrát”.

Dětská komunikace, nad níž někdy zůstává rozum stát bývá bravurním řízením pro dítě jinak bezvýchodné situace. Jak děti rostou, jejich vynalézavost nabírá dech. A nám někdy dech bere.

RŮST VÝVOJ ROZMACH nebo RŮST ROZVOJ ROZKVĚT ?

„Ve výchově každého člověka nastane čas, kdy dojde k přesvědčení, že závist je nevědomost, napodobování je sebevražda a že musí sám sebe za všech okolností brát jako svůj vlastní cíl, že i když celý širý vesmír je plný dobra, nedostane se mu žádnému zázračnému rohu hojnosti jinak než tím, že bude obdělávat ten pozemek, který mu byl přidělen. Síla v něm obsažená je naprosto nová a nikdo kromě něj neví, co může udělat, a ani on to nebude vědět, dokud to nezkusí.“ Ralph Waldo Emerson

Přirovnáme-li malé dítě k letadlu na startovní dráze, budeme předpokládat, že ví, kam poletí, má mapu, kompas, výškoměr? Dívám se kolem a mám pocit, že mnoha vychovatelům stačí jen jakási funkce pozemního navaděče s praporky, který letadlu ukazuje kam popojet a kde má zastavit. Přitom jde o důležitý aspekt. A tak jsem s dětmi začala hrát tvůrčí hry, napsala pro ně pohádky a pro větší pak dobrodružné příběhy, které se dají přizpůsobit jejich potenciálu.