Zdraví

Vážím si své nemoci

-napsali nám –

Potkala jsem ženu. Se svým mužem po boku, tvořili sotva sourodou dvojici. Tentokrát však měli jasno. Oba chtěli jíl. Jíl, taková věc, když ji člověk potřebuje, vlastně ani neví, jak se k ní dostat.

Tak nějak nás osud svedl dohromady a já měla doma zbytek jílu, co zůstal po opravě studny. Jela jsem před nimi a oni za mnou. Když jsem zastavila a vystoupila z auta, vystoupili také. Oba byli vážní a odhodlaní. Sešli jsme se v našem dřevníku, kde v míse po mamince, ležel několik let starý, šedý jíl. Mísu jsem mnohokrát přenášela, uskladňovala, přikrývala a bránila před útoky typu: Vyhoď to, nač to sakra skladuješ!

Předala jsem ženě mísu s jílem a zeptala se, zda to má na nádor. Přikývla. Vypadala tak rozhodně, měla naprosto jasno. Její muž ji podporoval a já jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to poprvé za celé jejich manželství. Řekla mi, že má nádor v prsu, objevil se znovu po ozařování. Poradila jsem jim s čím jíl smíchat a jak aplikovat. Na list papíru jí napsala několik podnětných knížek od autorů věnujících se tomuto tématu. Knihy od Armstronga, Partykové, Kroona, Cingroše, Malachova, Nikolajeva. Pak jsme se rozloučili.

Často jsem na ně myslela. Na boj té ženy se svým životem a nyní i se svým nádorem. Neznala jsem je. Přesto jsem téměř rok vzpomínala. Až jednoho rána zazvonil telefon. Na její jméno si již nevzpomínám, ale byla to ona. Děkovala mi svým znovunalezeným pevným hlasem. Ano, nádor zmizel. Po několika aplikacích zábalu. Je spokojená. Velmi ráda jsem ji slyšela. Pak řekla: “Ten nádor mi vlastně tenkrát pomohl nejvíc.“

Celé dopoledne, nevěda o té ženě zhola nic, jsem si představovala její život. Obtížný. Po boku s mužem, který není oporou. Život zaplněný snahou po nastolení jakési ideální normy. Normy, která je v praktickém životě odkázána k zániku. Život plný práce a pokory, plný strachu z vlastního názoru, vlastního směřování a sebeprosazení. Osudu otevřená a odevzdaná žena, podávající svou pomocnou ruku všem kolem sebe a na sebe samotnou zapomínajíc. Jako by její tělo kopírovalo její vnitřní stav. Poddala se nádoru a nějakou dobu mu dovolila stravovat všechny její síly. Byla tak životem naučená. Teprve téměř na konci si uvědomila svou stále přítomnou, jen kdesi hluboko, odloženou sílu. Sílu k odporu, sílu k sebeprosazení, sílu k novému.

Za několik  let jsem na ni měla možnost opět vzpomenout.  Jako bych šla v jejích šlépějích. I já jsem potřebovala šedý jíl. Teprve tehdy mi došlo, že jsem na neznámé ženě zhodnotila svůj dosavadní život. Uviděla na ní to, co jsem se neodvažovala vidět sama na sobě. I já kromě jílu potřebovala změnu svého přístupu k lidem a k životu.

Nyní mohu říci něco podobného. Také si vážím své nemoci a jsem tělu vděčná, že mému životu přišlo na pomoc. Jsem vděčná za  demonstraci života v jeho nejsurovějším a nejmoudřejším projevu. Bez ní bych se dál nedostala.

/p. alb./