O umírání s nadějí

Umírání a smrt je součástí našeho života. Součástí neoddělitelnou a situací, která bývá těžkou zkouškou, ale i školou pro všechny zúčastněné. Je velkou chybou našeho západního systému odsouvat tento závěrečný prvek života do ústraní a chovat se, jako by pro mladou a střední generaci neexistoval.

Dlouhodobá smrtelná nemoc dokáže vyčerpat rodiny a přátele do krajnosti. Ke škodě umírajících, kteří přes všechnu snahu a dobrou vůli zůstávají ve svém novém stavu opuštěni s dojmem nesdělitelného.

Tam, kde lidé berou umírání a smrt jako přirozenou součást života bez jakéhokoli tabu, není nutné zažívat přívaly emocí, lítosti, odsouzení a viny. Z tibetské tradice pochází cenná a účinná duchovní praktika, kterou stále častěji přejímá velký počet lidí i na západě, phowa – neboli přenos vědomí. Jde o aplikaci poznatků odvozených z poznání, že okamžik smrti je pro člověka nejdůležitějším okamžikem v jeho životě. Prostřednictvím duchovních cvičení se člověk jednak připravuje na vlastní smrt, jednak svoje nabyté schopnosti může použít i na pomoc umírajícím přátelům, příbuzným a rovněž i těm, kteří již zemřeli.

Prostí Tibeťané nemají příležitost věnovat se celý život studiu učení a mnoha různým praktikám. Jako my, tak i oni mají své rodinné závazky a svoji práci. Na ostatní jim již mnoho času nezbývá. Celý život v sobě však nesou velkou víru v učení. Proto, až jejich děti vyrostou a oni se přiblíží konci svého života, začnou se  učením a praktikám cele věnovat. Na západě se odchází do důchodu, v Tibetu tito lidé konečně mají čas vyhledat mistry a věnovat ho aktivnímu studiu a cvičením samotným. Často se rovněž odebírají na svoji duchovní pouť. Připravují se na vlastní smrt tak, aby v jejím okamžiku byli schopni přenést své vědomí a svůj nezrozený intelekt do vesmírného prostoru. Tedy jako na okamžik velké příležitosti.

O phowě se ví, že ji není potřeba cvičit celý život a že je vhodná pro všechny. Je známo, že v okamžiku smrti může člověk přenést své vědomí a nechá ho splynout s nekonečnou myslí Budhy. Tento úkon může provést sám, nebo ho za něho může provést mistr phowy a dokonce i dobrý znalec tohoto mechanizmu.

V době smrti záleží na dvou věcech. Jednak na všem, co jsme ve svém životě udělali a jednak na stavu v jakém se nachází naše vědomí. Totiž, i když jsme za svůj život nahromadili hodně záporné karmy a přesto dokážeme v okamžiku smrti opravdově změnit své srdce, ovlivníme naši budoucnost a svoji karmu proměníme. Smrt je chvíle, kdy se velmi snadno projeví naše dávno navyklé postoje a tendence, náš pravý charakter. Velmi se projeví i lpění na vlastním já a na fyzickém těle. Proč je tomu tak je nasnadě. Jsme zbaveni svého těla, své fyzické hmatatelné podstaty. Nemáme se o co opřít, o co se zachytit. Proto zemřeme-li v pozitivním duševním stavu, je pro nás další cesta přínosnější, než provází-li naši smrt rozrušení a ztráta sebeovládání. Poslední myšlenka i poslední emoce mají, podle Tibetských mistrů, velmi silný účinek na naši bezprostřední budoucnost. Po našem opuštění těla a zbavení opěrného bodu naší mysli, mohou cele zahltit naše vědomí. To je důvodem k tomu, aby v okamžiku umírání byla navozena atmosféra lásky, soucitu a oddanosti. V podstatě je jedno, které náboženství umírající vyznává. Všechna jsou pro něho dobrá. Jakkoli se to zdá být těžké, měl by se včas rozloučit se svými milovanými dětmi, přáteli a příbuznými. Předat svůj majetek tam, kam si přeje. Teprve takto osvobozen a klidný, vykročit vstříc své nové budoucnosti.

Cvičení umírání pro okamžik smrti je však i mocnou léčivou praxí pro živé. Člověk, který se osvobozuje od všech vazeb zde na zemi, má daleko větší možnosti být objektivním pozorovatelem a zklidnit svoji mysl.

STARODÁVNÁ NAUKA O STĚHOVÁNÍ DUŠÍ –  úkolem duše je pochopit svoji podstatu

Metempsychóza je starodávná nauka o stěhování duší. Jde o část uznávané vědy, která se k nám dostala jako střípky poznání posbírané po potopě světa. Její kořeny sahají do daleké minulosti ještě před potopu. Tam, kdesi v dávných dobách, v daleké minulosti, existoval pradávný komplex znalostí, dodnes zahalený závojem tajemství a času. Z těchto znalostí těžili učenci nového věku jako byl Platón, Aristoteles, Sokrates a další. Máme-li i my pocit jako oni, tedy že lidský život je cestou určenou k ukončení utrpení v jeho hmotné existenci, pocit, že nynější pokrok společnosti není schopen ani určen k odstranění tohoto utrpení, pak se podívejme na metempsychózu podrobněji.

Dávná filozofie pohlížela na duši jako na nesmrtelnou. Duše použije smrtelné tělo a po jeho opotřebování se přesune do těla dalšího. Lidského, zvířecího nebo těla rostliny, neboť i ty, podle této nauky, mají duši. V podstatě záleželo jen na kvalitách té které duše, kam se mohla a nebo také nemohla vtělit a kde směla a měla prožít další kus svého pozemského putování. Duše byla připisována i některým přírodním, avšak neživým objektům. Měly ji kameny, skály, řeky, moře. Za živé se navíc pokládaly i planety, Země i Slunce.

Toto učení je doposud rozšířené ve východních učeních jako je buddhismus, hinduismus. bráhmanismus. Podíváme-li se na hinduismus, který je považován za nejstarší náboženství světa a to ještě před jeho reformou v prvním století, kdy byl do něj zaveden kastovní systém, uvidíme obrovské množství bohů. Spatříme základ hinduistické víry a to zákon karmy. Tento karmický zákon říká, že každá duše žije vícekrát, přičemž tělo, do kterého se převtělí je určováno podle skutků v životě minulém.

Představa o stěhování a převtělování duší zemřelých je k nalezení i v západní kultuře. Například v keltském druidismu, orfismu, pythagoreismu, theosofii. I zde je východiskem prastará myšlenka o putování duší, myšlenka, že  příroda na Zemi i celý svět žije jediným celistvým životem. Je zde představa jedné světové duše, která je základem pro všechny tvory. Podle svého citu, se duše oděje do materiálního těla, v němž má jediný úkol. Má pochopit svoji podstatu. Aby se tak stalo, musí projít dlouhým poznáváním života v jeho různých podobách. K prozření u ní dochází výhradně skrze její osobní účast, osobní hodnocení a osobní volby. Poté duše musí absolvovat opět přímé osobní procítění výsledků svých vlastních skutků. Po nějaké době tak začíná chápat, kde je její opravdová cesta a tím se osvobozuje z koloběhu smrti a zrození. Je schopná návratu do svého prapůvodního stavu. Do stavu klidu a nečinnosti. Do spokojenosti, ve které vědomí obsahuje veškeré poznání, se kterým však není potřeba nijak manipulovat, neboť blaženost přináší nechtění.

V modernějším pojetí můžeme říci. Že metempsychóza nám pomáhá v poznání, co je pro nás dobré a co špatné. S její pomocí se můžeme naučit ekonomicky zacházet s naší energií, která se zbytečně vyčerpává našim neustálým srovnáváním, chtěním i odmítáním., což se obvykle manifestuje jako strach, závist, přitažlivost či odpor.